Svědkové
Amálka Z.
Jsem Amálka, Pájina kamarádka, spolužačka z gymplu a její budoucí svědkyně. S Pájou se v době svatby budeme znát už jedenáct let. I když si z prvního dne v primě pamatuju Páju jen letmo, na konci školního roku už jsme byly kamarádky a vydrželo nám to dodnes. Zpětně si říkám, že je to vlastně hrozně zvláštní, protože jsme se obě během puberty chovaly každou chvíli jinak, vystřídaly jsme snad všechny možné kombinace emocí, které existují, bavily jsme se tu víc, tu míň, byly jsme ve spoustě věcí jiné, ale stejně mám pocit, že jsme celou tu dobu měly jedna druhou. Můj oblíbený příklad našeho kamarádství je dopoledne, kdy nám v maturitním ročníku odpadla ve škole latina a my jsme odjely do Karlína do Dobré trafiky, seděly jsme na sluníčku a já si objednala jasmínový čaj, zatímco Pája pivo (dnes už ho skoro nepije…). S Pájou jsme pak šly každá na jinou vysokou a zvlášť na začátku jsme se vídaly najednou mnohem míň, než když jsme spolu chodily do školy. Roky se navíc neskládají jen z prosluněných dní. A v takových chvílích jsem si uvědomovala nejvíc, jak je vzácné mít vedle sebe kamarádku, která nemusí být vždycky vedle mě, ale stačí napsat zprávu a v tu chvíli je tu pro mě.
Pája vždycky byla klidný hlas v mojí jančící hlavě. A vždycky bude jedním z mých orientačních bodů, které stojí pevně na obzoru. Baví mě vzpomínka na chvíli, kdy jsme vedly zcela vážnou diskusi o tom, že jsme obě nezávisle na sobě zvažovaly, že bychom se mohly vzít, ale že jsme nakonec obě došly k závěru, že bychom si obě raději vzaly nějakého chlapce, a tak jsme obě časem alespoň usoudily, že nám ta druhá půjde jednou za svědkyni. A teď je to tady! Pája si bude brát Viléma! Moje srdíčko se raduje, jejich srdíčka se jistě radují ještě víc a já se těším, že se z nich v září zaradujeme všichni společně!
Vojtěch S. / Wolis
Mé jméno je Vojtěch „Wolis“ S. a na svatbě budu zastávat funkci místostarosty. Viléma znám již od našich dětských let, kdy jsme spolu chodili do církve a společně pak nastoupili do první třídy. Z této doby jsou nejživější asi dvě vzpomínky, a to sjíždění řek s našimi táty a založení tajného klubu Ubounů. Pamatuji si, jak se Vilém bál některých jezů a raději je obcházel, za což jsem ho měl trochu za strašpytla. Ke konci výletu jsem ale sám některé děsivé raději obešel s ním. Stejně jako tady opatrnost, i na druhé vzpomínce je podle mě vidět jedna z Vilémových vlastností, a to imaginace. Už nevím, jak přesně vznikli Ubouni, podíl jsme asi měli všichni z party s naší dětskou představivostí. Ta našeho ženicha, zdá se, ani v nejmenším neopustila a spojená ještě s chutí pouštět se do nových věcí dává vzniknout například táborovým stavbám – třeba dvěma mostům – a spoustě legrace na našich společných puťácích nebo neuvěřitelným situacím na víkendovkách pro děti. To asi mohou dosvědčit všichni, kteří Viléma znají, a o některých příkladech se dočtete i na těchto stránkách v příběhu našich snoubenců.
Náš vztah s Vilémem byl po výše zmíněném období přerušen mým pobytem v zámoří. Když jsem se ale po čtyřech letech vrátil do stejné třídy, rychle jsem shledal, že si stále rozumíme, a náš vztah pokračoval i po nástupu na odlišná gymnázia díky společnému působení v organizaci Royal Rangers, nejdříve v pozici dětí a později vedoucích. Z tohoto velmi formativního období vzpomínám hlavně na společné diskuse, se kterými stále mohu počítat, kdykoliv se s Vilémem vidím. Ačkoliv se frekvence společných setkání snížila s vysokou školou (každý studujeme v jiném městě), vždy se setkáme, jako kdybychom se naposledy viděli před pár dny. Troufám si říct, že Viléma znám velmi dobře, a tak jsem nepochyboval, že si partnerku vybere správně. O tom jsem se přesvědčoval z jeho povídání o Páje a poté i sám, když jsem se s ní setkal. Jakožto pozorovatel vpovzdálí jsem nadšen z radostné zprávy a těším se na další dobrodružství, do kterého se naši snoubenci v září společně pustí.
