Zápisky ze svatební cesty
13. 9. 2025
Dorazili jsme do divočiny!!! Ráno jsme vyjeli autobusem z Pacheedaht do Nitinat. Pěkně to drncalo (až z toho Pája dostala škytavku, která byla slyšet na celý autobus), protože jsme jeli po tzv. gravel roads. Pan řidič nám ukázal roztomilý malý stromeček rostoucí uprostřed jezera. V polovině cesty byla dokonce čůrpauza uprostřed lesa. Po příjezdu do Nitinat jsme se ubytovali (našli plácek pro stan) a naobědvali. Následoval průzkum blízkého okolí, včetně bádání údolí místní řeky.
14. 9. 2025
Zdolali jsme první úsek West Coast Trail (WCT) z Nitinat do Bonila. Cesta byla co se týče terénu neskutečně rozmanitá – kameny, jiné kameny, písek, jiný písek, bahno, další bahno, skály, napadané kmeny… Cesty lesem byly neuvěřitelně bahnité. Museli jsme brodit potoky (nechápu, že to ty boty zvládly v suchu!) a zdolávat žebříky. K tomu jsme v lesích viděli spoustu medvědího trusu a na plážích medvědí stopy, což nás průběžně mírně zneklidňovalo.
Highlitghtem byl stánek s burgery, který nás překvapil nedaleko Carmanah, a taky cable car přes krásnou řeku, ze které byl Vilém úplně unešený (a já se trochu bála). Učarovala nám také hejna racků na pobřeží, především racčí mláďátka. Do Bonila jsme dorazili již za hezkého počasí (předtím pršelo), totálně vyčerpaní po patnácti kilometrech.
15. 9. 2025
První část dnešního úseku WCT se mi hrubě nelíbila! Šli jsme po pláži a s každým krokem se bořili hlouběji a hlouběji do hrubého písku. Počasí ale bylo překrásné a náladu nám brzy zlepšila pěkná zátočina u Walbran Creek. Vilémovi se líbil dlouhatánský lanový most (kdy by to byl do něj řekl…). Následovala další cable car, takže si Vilém docela máknul. Den jsme zakončili v Cullite, kde jsme se vykoupali v krásné řece. Dorazili jsme už v 15:30 a řádně si odpočinuli.
16. 9. 2025
Uvítal nás působivý východ slunce. Na první etapě nás čekala opět řada žebříků, kde jsem měla lehkou krizi (nemám ráda písek a žebříky). Pokračovalo bahno. Hodně bahna a další bahno. Potkávali jsme další hikers a předávali si informace o tom, kde je kolik bahna. Kde nebylo bláto, byly polorozpadlé boardwalks, tedy dřevěné chodníčky. Naštěstí cesta brzy vyústila v pěknou rozlehlou pláž.
Poslední etapa z Owenpoint do Thrasher byla hodně náročná. Čekaly nás dlouhé úseky chůze po spadlých kmenech a cesta označená jako „hard“. Na konci jako třešnička na dortu další porce žebříků. Jupí. Dnes jsme alespoň nepotkali žádné medvědí stopy ani trus.
Navečer nás čekalo ještě lehké drama, když jsme za pološera přemisťovali stan, aby nám ho náhodou nesebral příliv.
17. 9. 2025
Poslední den na WCT! Začali jsme jej strmým výstupem z Thrasher Cove. Závěrečná šestikilometrová pasáž byla sice opět značená jako „hard“, cesta byla ale vcelku pohodová. Zpestření se ovšem naskytlo hned na jejím počátku, když jsme svačili před dlouhou sadou žebříků. Po tom, co nás minula dvojice hikers, jsme z lesa zaslechly obrovský křik – byl tam medvěd! Hned jsme se vydali na úprk a žebříky nám najednou šly jedna báseň. Úprkem jsme trail také zakončili, neb jsme se poslední kilometr snažili stihnout water taxi přes Gordon River už v půl dvanácté. Povedlo se! Po exhumaci batohů jsme vyrazili autem směr Victoria (největší město Vancouver Island), kde jsme Vilémovi koupili nepromokavé kalhoty (což se později na Bowron Lakes ukázalo jako prozíravá investice) a mně normální outdoorové – ty původní se mi totiž na WCT zcela roztrhaly.
Poté jsme přejeli trajektem zpět na pevninský Vancouver. Tentokrát jsme se vydali do Vancouver-Richmond, kde jsme strávili moc milý večer s manželi H., přáteli Vilémovy babičky. Přespali jsme u nich jako v pětihvězdičkovém hotelu a vyprali si prádlo. Nabrali jsme tak síly na další dobrodružství.
18. 9. 2025
Dnešní den byl přejezdový. Vypravili jsme se v našem půjčeném Nissanu Sentra na 750kilometrovou pouť. Jen co jsme vyrazili z Vancouveru, najeli jsme na legendární Trans-Canada Highway. Trochu jsme očekávali nudu a obyčejnou dlouhou dálnici, opak byl ale pravdou. Okolní krajina nám ukázala obrovskou pestrost kanadské přírody. Z otevřené krajiny se rychle stalo údolí prérie, jež se postupně proměňovala skoro až v pouštní krajinu. Jen sem tam jsme projeli vesničkou nebo kolem ranče jako z Divokého západu. Časem jsme se z Trans-Canada Hwy přepojili na Cariboo Highway a z uzavřeného údolí řeky Thompson se staly rozlehlé lesy. Cestou jsme se ještě zastavili na velký nákup v městečku 100 Miles House (opravdu se jmenuje podle polohy na dálnici) a uháněli dál.
Jak jsme se vzdalovali od větších měst, i silnice se pomalu stávala opuštěnější, až jsme se dostali na osamělou gravel road, kde jsme v bezpečí auta dokonce zahlédli medvěda. Kolem deváté jsme dorazili k Bowron Lake a čekala nás nejstudenější noc celého kanadského dobrodružství.
19. 9. 2025
Doslova mrazivé ráno jsme začali velkým přebalováním věcí. Poté jsme si půjčili kánoi Clipper Tripper a po krátkém orientačním videu se vydali vstříc novému dobrodružství. To začalo poněkud úmornou dvoukilometrovou „portage“ po břehu, kterou jsme realizovali díky zapůjčeným kolejdám (a hlavně díky VILÉMOVI!!!). Plavba započala v bažinách kolem Kibbee Lake a po další dvoukilometrové portage pokračovala na Indianpoint Lake. Cestu nám zpestřilo Vilémovo zapomenuté pádlo, pro které se musel vracet, a jak jsme později zjistili, také zapomenutý nůž. Přespali jsme v poklidu na jednom z „tent pads“ (vyhrazená místa pro stany s podkladem, do něhož zpravidla ani za nic nešlo ukotvit kolíky).
20. 9. 2025
Probudili jsme se do krásného líného rána a dali si se vstáváním řádně načas (teda hlavně já). Krásné počasí ale navzdory předpovědi nevydrželo dlouho a kolem poledne se spustil déšť. K tomu začalo foukat a na jezeře se tvořily velké vlny. Byli jsme rádi, že jsme loď měli vůbec pod kontrolou. Den jsme zakončili v idylické chatce, kde byla dokonce i improvizovaná postel.
21. 9. 2025
Dnešní ráno pokračovalo ve znamení neutuchajícího deště. K tomu se přidala pořádná zima a protivítr, který vyvolal aspoň půlmetrové vlny. Co jsme zažili doteď, byla oproti tomuhle vlnobití maličkost. Během pauzy jsem si musela obléct poslední vrstvu oblečení, která ještě byla k dispozici. Klepala jsem se jako ratlík. Zatímco jsme zápasili s vlnami, o pár set metrů výš se rozkládala rozsáhlá sněhová pole.
Později se počasí zlepšilo a my jsme jen za dopoledne ujeli celých 20 kilometrů. Po obědě, který ještě doprovázela značná zima, jsme se vydali z Isaac Lake vydali na Isaac River, přetáhli oblast s vodopády a jeli dál. Den jsme zakončili v malebném osamělém údolí, opět s pěknou chatkou, kde Vilém z mokrého dřeva rozdělal takový oheň, že jsme si na něm dokonce uvařili večeři.
22. 9. 2025
Den jsme zahájili splutím Cariboo River za krásného rána pod mlžným oparem. Cariboo jsme se trochu obávali, nakonec se ale ukázalo, že je to jednoduchá tekoucí řeka, občas s peřejkami obtížnosti WW1. Po ní následovalo druhé nejdelší jezero po Isaac, Lanezi Lake. To se nám povedlo zdolat celkem rychle. Naše dnešní nocoviště bylo u mělkého Sandy Lake. Pořádně foukalo, a tak Vilém zakotvil stan všemi možnými i nemožnými způsoby.
23. 9. 2025
Větrnou noc jsme v pořádku přečkali a probudili se do dalšího deštivého rána. Před námi bylo 17 kilometrů a poslední tři portages. Den to byl vskutku náročný a neobešel se bez pár drobných krizí. Vytrvalý celodenní déšť nás vychladil až do morku kostí, a my jsme se proto, svačíce na kadibudce, rozhodli zdolat těch 17 kilometrů co nejdříve a naobědvat se až v dalším shelter na nocovišti. Tam jsme dorazili asi ve tři hodiny a radostně zapadli do vytopené chatky, kterou jsme sdíleli se sympatickou dvojicí otce a dcery, již se vydali na Bowron Lake společně rybařit.
24. 9. 2025
Dnes nás čekala poslední etapa Bowron Lake Circuit. Počasí nebylo zpočátku nijak zvlášť krásné, na konec cesty se ale vyjasnilo a rozsvítilo sluníčko. Poslední prosluněné kilometry jsme strávili na samotném Bowron Lake a Bowron River, která do něj ústila. Poklidnou atmosféru narušovaly jen občasné cedule, kterým jsme sice nerozuměli, ale referovaly cosi o bombách. (To tam nepiš, říká Vilém.)
Po vrácení lodi jsme se opět autem vydali do města Prince George, kde jsme kvečeru dorazili do Airbnb ubytování, a udělali jsme si pravé kanadské pancakes with maple syrup – tedy skoro. Místo MAPLE syrup jsem totiž omylem koupila levnější náhražku TABLE syrup. Ani to nám ale nezabránilo strávit pěkný večer v Prince George.
25. 9. 2025
Hned ráno jsme se vypravili z Prince George na další štreku autem, a to k Mount Robson Provincial Park. V infocentru, kde jsme se registrovali na Berg Lake Trail, nás uvítal velice všetečný pán z Parks Canada, který se neustále potutelně smál svým nesrozumitelným vtipům pod vousy a který nám vysvětlil, jak používat bear spray – jednou z variant je prý stoupnout si proti větru, nastříkat sprej sám sobě do obličeje a svým křikem pak vyplašit vyjeveného medvěda.
Po této nezbytné instruktáži jsme se vydali rovnou směrem ke Kinney Lake Campground. Uvítala nás nádherná horská Robson River, která se valila obrovským tempem od samého nejvyššího vrcholu Rocky Mountains. Ačkoli jsme se dostali do horské krajiny, terén tomu zcela neodpovídal – oproti bahnitým, kořenitým, náročným stezkám na WCT se nám zdejší cesty zdály jako dálnice. Za mírného deštíku jsme došli až k jezeru Kinney a tam jsme se pro dnešek utábořili.
26. 9. 2025
Dnešní den byl ve znamení expedice k jezeru Berg, které se rozprostírá pod mohutnou Mount Robson, jejíž vrcholek se majestátně tyčil uprostřed mlhy. Vydali jsme se nejprve do pouhé čtyři kilometry vzdáleného Whitehorn Campsite, kde jsme do bear boxes co nejvíc vyprázdnili svoje batohy, a s poloprázdnými backpacks jsme pokračovali směr Berg Lake. Nádherné modré jezero, k němuž jsme se postupně po kamenitých cestičkách dopracovali, však nebylo jedinou atrakcí, kterou jsme na cestě potkali. Učarovaly nám OBROVSKÉ vodopády asi v půli cesty, u kterých jsme museli strávit několik minut kocháním se. Vilém měl tendenci blížit se až nebezpečně blízko ostrému srázu ústícímu k vodopádům, což samozřejmě popírá. Tvrdí, že to bylo sedmdesát metrů daleko, zatímco já tvrdím, že to bylo deset. Ať to bylo jakkoli, oběd jsme strávili již u Berg Lake na úpatí Mount Robson, kde jsme si kromě housek s cream cheese užívali i výhled na monumentální ledovec.
Cesta zpět do Whitehorn Campsite se přiblížila opět ke kanadskému deštivému počasí a tentokrát je doprovázel také silný vítr. S úlevou jsme se schovali v lesnatém porostu a spokojeně došli do dnešního nocoviště, kde jsme si za odměnu udělali horkou čokoládu.
27. 9. 2025
Po relativně dlouhém včerejším výšlapu k úpatí Mount Robson jsme se vrátili podél Kinney Lake k parkovišti a opět usedli do auta se záměrem zdolat poslední dlouhý přesun, již směrem na jih k Vancouveru. Tentokrát jsme si přejezd rozdělili do dvou dnů a noc strávili v půli cesty, v městečku Kamloops.
28. 9. 2025
Cesta autem z Kamloops byla dlouhá a na začátek cesty ke Garibaldi lake jsme dorazili až kolem páté hodiny odpoledne. Dle textu na ceduli pod trailem měla cesta k prvnímu campsite, kam jsme měli namířeno, trvat kolem čtyř hodin. Což znamenalo, že nejméně polovinu cesty půjdeme za tmy. Chvíli jsme váhali, zda nezměnit plány, ale nakonec jsme to hecli a vydali se vstříc cestě s převýšením kolem 1000 m. Ještě ke všemu jsme se tentokrát pohybovali v grizzly area, na což nás neustále upozorňovaly obří cedule kolem cesty. Když padla tma, začali jsme strach a medvědy zahánět tím, že jsme si hlasitě povídali a prozpěvovali. Pokud máte po třech letech vztahu občas pocit, že už si nemáte moc co říct, tak doporučuji! Po dvou hodinách hlasitých rozhovorů ve tmě jsme konečně dorazili ke Garibaldi Lake. Přivítal nás celkem pěkný přístřech a déšť, který právě začal.
29. 9. 2025
Ráno jsme se probudili a u nohou ve stanu měli obří louži. Celou noc pršelo a déšť nijak neustával. Dopoledne jsme tedy nikam nespěchali a celé ho strávili v přístřešku, kde jsme si udělali výborné burgery. Odpoledne jsme se odhodlali k výšlapu na jeden z okolních vrcholů, nicméně cca po hodině cesty, která měla velmi pochybnou kvalitu (snad ještě horší než bahnité stezky na West Coast Trail) a s perspektivou dosažení vrcholu, který byl stejně celý skrytý v mlze, nám došla motivace a otočili jsme se zpátky.
30. 9. 2025
Ráno se vyjasnilo, ale nás už čekala jen cesta zpět k autu. Cestou jsme potkali spoustu veverek. Odpoledne jsme se vydali autem do Vancouveru.
1. 10. 2025
Dnes nás už čekala jen prohlídka Vancouveru. Viděli jsme hlavní nádraží, kde nestály skoro žádné vlaky, čtvrť plnou lidí závislých na fentanylu, navštívili jsme westernový obchůdek, nakoupili nějaké suvenýry na Granville Island, kde byly obří trhy a dům plný hraček, a naposledy se pokochali výhledem na oceán.
2. 10. 2025
A teď už zpět domů. Sbohem, Kanado.
