Náš příběh
Naše společná cesta začala vlastně celkem nedávno, v dubnu 2022. Moc si nepamatujeme, jak se to přesně přihodilo, ale na velikonoční výpravu s dětmi z branického kostela zásluhou naší společné kamarádky Míši M. vyjel i Vilém – s partou dětí, které v životě neviděl, s vedoucími, které neznal, do neznámého prostředí… a to vše v době, kdy by se oba dva (Pája i Vilém) měli připravovat na maturitu. Tohle odhodlání Páje samozřejmě imponovalo, ale zatím ani jednoho nenapadlo, že by z toho mohlo být „něco víc“ (nebo Viléma to napadlo, ale jen maličko :)).
První oťukávání
Vilém se postupně zabydloval v branickém evangelickém kostele, kam Pája tou dobou chodila už několik let. Občas se vídali na setkáních mládeže. Dalším zlomovým bodem byl ale puťák pražské evangelické mládeže, který Pája organizovala a na který se Vilém přidal nejen proto, že má oblast Labských pískovců moc rád. Tady už začalo vzájemné oťukávání, jež vyvrcholilo cestou domů – Páje někde u Ústí nad Labem propadl telefon do útrob vlakového kupé a za celou dobu až do Prahy se nám ho nepovedlo vylovit. Vkládáme dobový Pájin popis toho, co se dělo dál, jak to psala e-mailem ostatním účastníkům puťáku.
Zůstal se mnou Vilém jakožto hlavní řešitel situace (což bylo dost možná pro úspěch celé mise klíčové). Potkali jsme jako první paní průvodčí, mimochodem o poznání milejší než předtím, a ta nás odkázala na pana posunovače. Došli jsme tedy za panem posunovačem. Při opakovaném klepání na dveře boudy bez odezvy atmosféru Vilém uklidňoval domněnkou, že tu jistě musí sídlit veselí lidé, neboť na piktogramu panáčka značícího zákaz vstupu je nakreslen usměvavý obličej. Pan posunovač po chvilce opravdu vylezl, ale řekl nám, že nic nemá, a odkázal nás na druhý konec nástupiště za panem vozmistrem, za nímž jsme se tedy vypravili.
Pan vozmistr do vysílačky stoicky zahlásil, ať mu s tou 28. kolejí nikam nehýbou, a vydal se s námi neohroženě zpět na druhý konec nástupiště k osudnému vagonu, vyzbrojen dvěma šroubováky, reflexní vestou a rukavicemi. Když však na místě zjistil rozsah problému, poněkud se pozastavil, znalecky vytáhl elegantní cvikr (jako fakt!), obhlédl šrouby zespoda sedačky a odešel pro další klíče. Následně jsme odmontovali sedačky a zjistili, že nám to zas tak úplně nepomůže. Chvíli to vypadalo trochu beznadějně („Tam se teda nedostanete, leda až se ten vagon bude šrotovat“), leč naději jsme neztráceli.
Zhruba v tuto chvíli se na scéně – resp. spíš v uličce – objevil taky kolega paní průvodčí, usměvavý blonďák ohlodávající dřívko z nanuku, aby se zájmem přihlížel zatím ještě trochu marně vyhlížejícímu počínání. Pan vozmistr s Vilémem se nicméně odhodlaně pustili do odmontování toho bílého plechu pod okénkem, což se nakonec s trochou hrubé síly povedlo („Ať si to tam pak doma v Děčíně spravěj, hlavně ať nemá vlakvedoucí řeči, že jsme rozebrali kupé a neposkládali ho“). Vilém následně chvíli za páně vozmistrovy osvětlovací asistence lovil v útrobách kupé, až nastal ten neuvěřitelný moment – hle, opravdu držel v ruce mobil! Součástky byly následně přiměřeně zhruba vráceny na svá místa (aby neměl vlakvedoucí řeči, že jo) a my šťastně opustili Hlavák s mobilem i kusem izolace jako suvenýr.
Nutno dodat, že by tehdy Pája byla ještě o něco šťastnější, kdyby ji Vilém na rozloučenou obejmul – jak to později přiznala. Vilém zase přiznal, že byl trochu zdrženlivý, aby to nevypadlo, že si vynucuje odměnu za vylovený mobil. A tak bylo zase chvíli ticho po pěšině… Až do jisté listopadové mládeže, kdy se po společném programu nadlouho zapovídali (popravdě – Vilém Páju balil na video, jak s kamarádem pobíhá po Hlaváku s maskou dinosaura na hlavě). Tehdy konečně oboustrannou zdrženlivost Vilém prolomil nesmělým dotazem: „Nechtěla bys se mnou někdy jít na puťák?“ Pája prozíravě opáčila: „A mám za tím hledat něco víc než pozvání na puťák?“ A Vilém odpověděl: „Nó, ještě nikdy jsem na puťák žádnou dívenku nezval…“ A tak se cestou domů, někde v autobuse cestou na Budějovickou, dali dohromady. Na onen zmiňovaný puťák nakonec nikdy nedošlo – zato došlo na mnoho a mnoho jiných, které v dalších letech následovaly.
Počátky vztahu
Ještě předtím, než Pája odletěla na desetidenní výměnný pobyt do Izraele, jí Vilém stihl dát srdce. Nečekejte nic patetického – bylo to srdce zvonu ze zaniklého kostela v pohraničí, které našel na půdě ústeckého kostela při brigádě s dětmi. Prý mělo jít původně do muzea – ale stačila chvilka přesvědčování faráře, že „dynamicky se rozvíjející vztah dvou mladých lidí je lepší místo pro toto srdce nežli depozitář nějakého muzea“ a dodnes ho máme doma – ha, snad nám jej po tomto veřejném přiznání neseberou… Pája pak Vilémovi přivezla z Izraele k tomu srdci zvon – tedy, ten záchodový… O to intenzivnější pak bylo setkání dvou zamilovaných – a to opět na akci pro branické děti, tentokrát na adventní polovíkendovce. Dodnes nevíme, jak moc naše spolubytí protrpěla třetí vedoucí, kamarádka Míša M., víme jen, že demonstrativně uvařila křenovou polévku. Možná to o jejích pocitech něco vypovídá…
Následovaly šťastné, prosluněné a skoro idylické měsíce. Připravili jsme spolu (a s dalšími skvělými vedoucími, kteří to s námi vydrželi!) několik dalších výprav, třeba s dětmi na faru na náš milovaný Zhořec u Bezdružic, nebo na mládežnické běžky–pěšky do neméně milovaných Křížlic. Na obě místa jsme se moc rádi už vícekrát vrátili (a ze srdce doporučujeme k návštěvě!).
Nové tradice a velké akce
Koncem prosince jsme zahájili tradici povánočního bývání na Brlence, kde to máme také moc rádi. Je to malá chata uprostřed lesa – bez vody, bez elektřiny, zato s krásnými kamny a lucerničkami, zkrátka idyla… A taky tradici posedávání na blízkém posedu. Ten bude hrát v budoucnu ještě důležitou roli.
Za zmínku stojí rozhodně taky naše první velká společná dovolená – a to trek na Madeiře, kam jsme se vydali v létě 2023. Přestože to první den trochu drhlo (mezi námi i při hledání prvního nocoviště – nakonec jsme skončili v nějaké banánovníkové plantáži na kraji hlavního města), byly z toho krásné zážitky. Viděli jsme západ slunce v tom snad nejkrásnějším lese, zažili strašný slejvák na cestě od vodopádů, které vůbec nestály za to, chodili po nádherných horách a procházeli se krásnou přírodou kolem levád… Těch zážitků (ať už vtipných, dramatických, nebo krásných) je mnoho, rádi povyprávíme osobně. Madeiru každopádně rozhodně také doporučujeme, pokud máte rádi aktivní dovolenou (nic proti vyvalování se na pláži – ale hezkou pláž na Madeiře spíš nenajdete).
Puťáky máme rádi, protože tam toho vždycky mnoho zažijeme. Člověk se dostává do kontaktu s krásnou a leckdy i nemilosrdnou faunou a flórou. Namátkou můžeme zmínit historku, kdy jsme společně přespávali pod jakýmsi stromem, který tvořil útulné místo akorát pro nás dva. Rozdělali jsme karimatky a spacáky, na větve nízko nad námi jsme pověsili čelovky a boty. Poklidně jsme usnuli. Najednou v noci Viléma vyrušilo podezřelé šustění. Když otočil hlavu, aby se podíval nad sebe, spatřil hrozivý výjev. Přímo nad ním seděl na větvi obří pták. Rychle otočil hlavu zpátky a ani nedýchal. Nicméně se rozhodl Páju alespoň varovat před hrozícím nebezpečím a pošeptal jí: „Pájo, přímo nad námi sedí obří pták,“ na což Pája jen vyděšeně v polospánku odvětila: „Viléme, já se bojím.“ Po chvilce váhání (v pozici tzv. mrtvého brouka) se Vilém odvážně rozhodl otočit hlavu zpět a podívat se do koruny stromu. Naštěstí se ukázalo, že domnělý pták byl pouze Pájinou botou zavěšenou nad námi, která získala obrysy ptáka jen Vilémovou rozespalou představivostí… Nebezpečí tak bylo zažehnáno.
Těžkosti
Bohužel ne vždycky se všechno daří. Lidé dělají chyby, ubližují sobě i jiným – a shodou okolností jsme tak opustili branický kostel a hledali nové místo, kde zakotvit. Pája si od toho hledání nového hodně slibovala. Jenže pak přišla jako obrovský stín, který jako by nikdy nemizel; deprese. Během několika měsíců se Pája dostala do stavu, který vyžadoval hospitalizaci, a tak se za Vilémova doprovodu poprvé vydala do bohnické psychiatrické nemocnice. Přišla s batůžkem a oblečením na tři dny, domů se vrátila po měsíci a půl. Prošla si uzavřeným i otevřeným terapeutickým oddělením. Bylo to náročné – pro oba dva – ale jsou za tu zkušenost moc rádi. Vilém jezdil každý týden na návštěvy a došlo i na mnohé krásné chvíle. Díky terapeutickým dílnám se naučila spoustu nových věcí – začala malovat, šít, psát básně, vázat sešity… Pokračuje v tom dodnes.
Svítání na lepší časy
Po skončení hospitalizace začalo – opět pro oba – o něco méně náročné období rekonvalescence. Viléma čekalo těžké zkouškové. Pája konečně oficiálně přerušila studium a trávila čas na farách – prací, čtením, malováním, šprtáním hebrejštiny (a občas taky depkařením), Vilém za ní občas zajel.
Nastalo léto 2024 a čas na další společnou dovolenou. Protože Pájin psychický stav se podepsal i na tom fyzickém, s myšlenkou na další velký puťák jsme se raději rovnou rozloučili a vydali se místo toho na týden do Anglie, kde jsme bydleli v Bedfordu, v domě Vilémových prarodičů. Nebyla to pro nás typická dovolená, přesto jsme si ji užili.
Protože jsme ale dobrodružné typy, nemohli jsme si nechat ujít aspoň jedno malé dobrodružství – to jsme podnikli, když jsme se vypravili na nafukovacím kajaku na Štěchovickou přehradu. Dobrodružství spočívalo především v tom, že jsme si neuvědomili, že přehrada je pro přečerpávací vodní elektrárnu. Když už nám poněkolikáté začal odplouvat na pevninu vytažený kajak, došlo nám konečně, že hladina rychle stoupá a naše plánované nocoviště bude za chvíli pod vodou. Vypravili jsme se tedy za svitu čelovek na další molo, které jsme následně uprostřed noci složitě opouštěli (vchod na pevninu byl úctyhodně zatarasený), protože začala bouřka.
Oba dva jsme se také jako každý rok vydali na tábor – Vilém na dvoutýdenní tábor organizace Royal Rangers (něco na způsob křesťanského Skautu), kam jezdí už od dětství, Pája poprvé na týdenní tábor podkrkonošských evangelických sborů (Křížlice, Jilemnice, Vrchlabí), kde ji rádi adoptovali za novou vedoucí.
Vzestupy a pády
S příchodem podzimu začalo všechno pomalu vypadat zase jako dřív – anebo ne jako dřív, ale zkrátka lépe. Vilém se vrátil do školy, Pája si udělala výlet na fakultní výjezd do Chotěboře. V půlce září pak nastoupila do psychoterapeutického stacionáře, s nímž chtěla definitivně skoncovat svoje období psychických problémů. Bohužel nastal i vlivem na stacíku otevíraných témat další propad, takže si stacionář užila jen do půlky a celý listopad znovu strávila v Bohnicích. Ani poté ji černé myšlenky neopouštěly. Aniž by si to uvědomovala, těch lepších dnů ale postupně přibývalo.
Hodně oba ožili, když Vilémovi spadla do klína nabídka pronájmu bytu ve Vršovicích za dobrou cenu. Moc dlouho jsme neváhali a rozhodli se ji přijmout. Následovalo několik týdnů, kdy jsme žili vybavováním bytu – Pája ještě v Bohnicích prohledávala všemožné inzeráty, Vilém pak objížděl celou Prahu a odvážel jednotlivé kusy nábytku. Někdy jsme na odlov nábytku vyrazili i spolu, táhli jsme takhle třeba jednou obří komodu Vodičkovou ulicí. Vytlačit ji společnými silami na zahrádku auta byl pro nás dva skoro nesplnitelný úkol, naštěstí k nám okamžitě přiskočil stařík se stařenkou (zřejmě se vracející z vánočních trhů) a bez jediného slůvka s námi komodu na zahrádku auta dotlačili. Podobných vtipných, až zázračných příhod bylo při stěhování mnoho.
Nové horizonty
Kromě toho nastala v prosinci ještě jedna důležitá událost. Vypravili jsme se – už potřetí – na Brlenku. Pája dostala od Viléma dvanáct obálek s rozličnými úkoly a instrukcemi, kudy jít, a obálky ji dovedly až k výše zmíněném posedu, kde Vilém Páju požádal o ruku. S prstýnkem s vltavínem, v krásném ručně vyráběném dřevěném pouzdře. (Příběh s obstaráváním prstenu je také zajímavý, sem se bohužel nevejde, ale Vilém ho rád povypráví osobně – je v něm obsaženo zklamání z neúspěchu i nabídka skupiny nelegálních kopáčů minerálů, zda jim Vilém v noci nebude hlídkovat, jestli nejdou „benga“.)
V lednu jsme se přestěhovali do nového bytu ve Vršovicích a následovala nová životní etapa. Před začátkem semestru jsme se ještě stihli podívat za Vilémovým kamarádem (a svědkem) Wolisem do Říma. Pája se vrátila zpátky do školy, začali jsme připravovat svatbu.
Nové bydlení pro nás ovšem neznamenalo spadnutí do stereotypu, opět jsme se vydali na puťák. Tentokrát s odhodláním podniknout opravdové zimní přespání. Už jsme se o to pokoušeli dříve, ale tehdy jsme vychytali přicházející oblevu, a celou noc jsme tak poslouchali roztékající se sníh. Když jsme tentokrát přijeli na Šumavu, bylo první výzvou vůbec nějaký sníh najít. Nakonec se podařilo, a dokonce byla v noci i pořádná zima (všechny tekutiny nám krásně zmrzly). Ráno se Vilém pokoušel uvařit instantní kaše na plynovém vařiči, což obnášelo periodicky opakovat proces, kdy zahříval plynovou bombu mezi nohama, poté zapálil vařič, minutu ohříval kusy ledu uvnitř ešusu, plamen začal slábnout, opět umístil bombu mezi nohy a tak dále. Přibližně po čtyřiceti minutách se mu tímto způsobem podařilo připravit teplou vodu na ovesné vločky… To už ale skoro neměl prsty schopné držet lžíci pro konzumaci… Když chce člověk zažít dobrodružství, je někdy potřeba investovat do kvalitního vybavení. To je jeden z důvodů, proč náš seznam svatebních darů mimo jiné obsahuje vybavení na treky. Po svatbě se na jeden větší trek chystáme a nechceme tentokrát nic podcenit. Pokud hledáte inspiraci na svatební dary, jukněte se tam 🙂
A co dál?
Je toho mnoho a mnoho, co se sem nevešlo a co by ještě stálo za zmínku, ať už jde o záležitosti veselé nebo ty smutné. Oba věříme, že řádky, které jste právě dočetli, nejsou zakončením příběhu, ale spíše jeho začátkem. Příběhu, který určitě nebude vždy jen prosluněný a veselý, ale na jehož konci se budeme moc ohlédnout zpátky a vzpomínat na společné chvíle s vděčností, jako vzpomínáme i teď tady. Za ty neskutečně intenzivní tři roky jsme si oba zažili kromě hezkých chvil i mnoho těch, které nám ukázaly, že mít rád často stojí dost sil. Ale především že to stojí za to. A celé ty tři roky nás postupně dovedly k rozhodnutí, že se vezmeme. Budeme rádi, když tohle naše rozhodnutí oslavíte spolu s námi na naší svatbě.
